Udržitelnost a cestování

Tento článek začnu trochu zeširoka. Možná Vám to dá menší vhled do toho, jak vnímám svět a možná si řeknete, že jsem úplný magor a přestanete můj blog číst. Obojí je pro mě naprosto pochopitelné. Občas mám směrem k sobě totiž taky pocit „Jooo, teď se začínám chápat. Tyhle myšlenky mi dávají smysl.“ A občas taky: „Johano, ty teda fat patříš do blázince!“

Každopádně zpět k udržitelnosti – téma, který mě provází už dlouho. Už hodně let postupně do svého života zavádím zvyky a způsoby, které jsou, z mého pohledu, v souladu s myšlenkou, že této planetě nechci moc škodit a chci, aby tady ještě byla pro další generace. Rozhodně v tom nejsem dokonalá, ani dost dobrá. Ale každý den se snažím jednat tak, aby to dané jednání v danou chvíli škodilo co nejmíň téhle planetě a zároveň co nejmíň škodilo mně. Jednoduše vnímám udržitelnost jako něco, co je udržitelné pro mě. Nejsem zero waste, ale snažím se nakupovat věci v obalech co nejmíň, ale to neznamená, že je nekupuju. Nejsem asi ani „green“ nebo „eko“. Hledám si v tom přístupu k přírodě tu svoji cestu a nenechávám se deptat tím, že to někdo dělá líp, zelenějc, nelítá, jezdí jen na kole nebo chodí pěšky a živí se bezobalovou božskou manou. Je to někdy těžký, protože vždycky se „dá dělat víc“. Ale vždycky se taky dá dělat míň. A já si pokaždý říkám, že jednoduše v tu danou chvíli dělám nejvíc, co umím.

To, že v tomto směru je pro mě něco naprosto automatické neznamená, že to tak musíte mít vy. Vy zase třeba děláte jiné kroky, které můžou pomoct se zachováním přírody téhle planety. Nebo neděláte žádné. A to všechno je v pořádku. Nicméně pokud se chcete nechat inspirovat, níže jsem sepsala, jak začala a pokračuje moje cesta tématem udržitelnosti a jak s tím v běžném životě zacházím.
Moje kroky začaly někdy před šesti lety koupí prvního KeepCupu. Často jsem si brávala kávu s sebou na cesty a z papírového kelímku jsem ji občas vybryndala, kelímek se mi pomačkal a navíc mi přišlo, že káva z něj má podivnou pachuť plastu. Takže skleněný KeepCup byl mým prvním krokem k větší udržitelnosti. Ve stejné době jsem s sebou začala vozit i vlastní lahev na pití – stejně piju téměř výhradně jen vodu, kterou si můžu napustit v Česku téměř z jakéhokoliv kohoutku i bez hrozby střevních potíží. Musím říct, že i když se v kavárně, restaurace nebo podobném zařízení slušně zeptám, zda by mi nenapustili nebo jestli si můžu napustit, v 99% případů mě neodmítli a nic mi nenaúčtovali.

Lahev a KeepCup jsou v mém batohu jako doma a vozím je fakt všude, i když někam letíme – před kontrolou jednoduše vodu z lahve vyleju a nikdy jsem neměla sebemenší problém. Naopak, když jsme s sebou měly KeepCupy na all inclusive dovolené a chodily si do nich pro Gin&Tonic a Rum&Cola, aby nám ho nedávali do plastových kelímků, obsluha už si nás pamatovala, z dálky nás zdravila a když jednou Niki přišla k baru jen s jedním KeepCupem a že chce Gin&Tonic, barmanka se jí hned vyděšeně ptala: „What happened to Rum&Coke?“ 😀 Taky jsem si do KeepCupu nechávala v mexické restauraci v Praze udělat Margaritu, protože jsme už spěchali na vlak, ale já měla chuť ještě na jednu. Pohled barmana byl k nezaplacení, ale ochotně mi pití do vlastního hrnečku namíchal. Fantazii, co si do vlastního hrnečku dáte, se meze nekladou a může to vést i k vtipným historkám.

Když jsme doma, je pro mě naprosto automatické chodit pro pečivo, ovoce a zeleninu s vlastním bavlněným pytlíčkem, nakupovat v bezobalovém obchodu a většina toho, co nakupuju v obalech, je alespoň z lokální produkce. Pokud třeba koupím tvaroh z farmy, většinou vybírám, aby byl balený ve skleničce nebo takové pevné plastové krabičce, které se pak dají použít i dál nebo je právě vozím do bezobaláče, kde jsou většinou rádi za nádoby pro zapomnětlivce.
Tenhle stejný postup přenáším i při cestování – pytlíčky na pečivo, ovoce a zeleninu v batohu nezaberou téměř žádné místo, takže cestují samozřejmě se mnou. A jelikož s sebou většinou na cesty téměř vždy balím nějakou svačinu, abychom nejedly nesmysly na benzinkách a letištích, dám ji do krabičky nebo opakovaně použitelného ubrousku či pytlíčku. A tudíž mám sbaleno vše, co můžu na cestách případně použít k nákupu potravin.

Jelikož jsme cestovatelé, kteří rádi ochutnávají místní dobroty, tak i na cestách ráda hledám místní trhy a lokální obchůdky a v nich nakupuju potraviny – když pominu to, že taky chodíme do místních podniků.
Aby tenhle článek ale nebyl jen o jídle, ráda bych taky zmínila udržitelnost v jiných směrech – z cest třeba vozíme téměř výhradně jedlé suvenýry pro sebe i pro naše nejbližší okolí. Většinou (nechci říct, že ve 100% případů, protože za to bych ruku do ohně nedala) nekupujeme na cestách žádné zbytečné nesmysly v podobě figurek, ručníků s logem „Croatia“ nebo slunečníků. Impulzivní nákupy nebyly ani dřív můj styl a i přesto, že se snadno nadchnu pro nějakou blbůstku, jako je třeba plovací kruh ve tvaru plameňáka nebo rozkošná solnička s pepřenkou ve tvaru mořské hvězdice, umím se zastavit, zamyslet nad tím, jestli bych tu danou věc v reálu používala a nekoupit ji.

Tohle už se nevztahuje tolik k cestování, ale takhle podobně to mám i s oblečením – nejraději nakupuju kousky v malých obchůdcích s autorskou tvorbou, ideálně lokální. Oblečení mám obecně poměrně málo a spíš jsou to kousky, které mám i několik let, ale nosím je ráda a často.

Co se týká „udržitelných“ způsobů dopravy, jak jsem zmiňovala už v úvodu tohoto článku, nejsem v tom úplně fanatická a přiznávám, že lítám letadlem a jezdím autem. Pak už záleží na destinaci, kam jedem nebo letíme – pokud jedem autem, většinou je to proto, že cestujeme i s pejskama a hromadná doprava by jednoduše byla přílišná komplikace. Nicméně když někam jedem autem, většinou pak po širém okolí chodíme pěšky i přesto, že ¾ smečky by s postupující dovolenou raději jezdila autem (kvízová otázka: Kdo je ten, co chce pořád chodit pěšky? :-D). Pokud někam letíme, často v těchto destinacích chodíme hodně pěšky, půjčíme si kolo nebo využijeme místní hromadné dopravy, což v některých chvílích může nahradit i adrenalinový sport 😊

K tomuhle tématu by se dalo psát celé hodiny, ale to by nečetl už vůbec nikdo. A je mi úplně jasné, že ne všichni budou souznít s mým postojem a mojí filosofií. Ale proto ani tenhle blog nepíšu. Spíše doufám, že to bude někoho inspirovat k tomu, že i postupnými malými krůčky se dá výrazně snížit produkce odpadu v domácnosti a že nemusíme (a zřejmě ani nikdy nikdo nebudeme) být perfektní. Stačí se snažit být tou nejlepší verzí sebe sama v danou chvíli 😊

Dotazy, připomínky a návrhy uvítám v komentářích.