Roadtrip přes Slovinsko do Chorvatska – část IV. – Chorvatsko

V pátek jsme vstali brzy, jako všechny ostatní dny. Jelikož Niki se k rýmě přidala taky bolest hlavy, teplota a celkově jí nebylo dobře, vydala jsem se na ranní vycházku s pejskama sama. Pojala jsem to jako příležitost konečně se projít až za psí pláž a prozkoumat okolí polozbořeného kostelíka, kam se nám za celou dobu pobytu tady nepovedlo dojít, protože se „někomu“ nechtělo 😀 Jelikož pejskové mají na společných vycházkách výhodu blažené nevědomosti mnou nastaveného cíle, většinou neodporují a ťapou. A když trasu proložím příležitostným úplatkem v podobě pamlsku nebo koupačky, není co řešit.

Po návratu jsme si dali snídani, zabalily jsme s Nikolkou vše do auta a vydali jsme se za dalším dobrodružstvím směr Sukošan u Zadaru. Jak jsem již zmiňovala, vybíráme si pro ubytování spíše menší městečka a do těch větších si případně dojedeme na výlet – jednak je v menších městech většinou levnější ubytování a pak taky máme větší klid – takové menší místo je málokdy přelidněné. V Sukošanu jsme se ubytovali v úžasném Beachfront Apartments – za skvělou cenu jsme měli vše, co jsme potřebovali a k tomu jako bonus balkon a k moři jsme jen obešli dům.

Hned druhý den ovšem nastala nejčernější možná situace – došlo nám kafe. Jelikož jsme rozmazlenci, vezli jsme si vlastní kávovou výbavu z domu, která zahrnovala zrnka od CandyCane, ruční mlýnek, filtry a V60. To, že nám 300g zrnek na celou dobu dovolené nevystačí, jsme samozřejmě věděly a pro tenhle případ jsme si udělaly předprůzkum na Europeancoffeetrip, takže jakmile bylo domleto poslední zrníčko a dokapala poslední kapka „živé vody“, plán na den byla jasný – jedeme do Zadaru. Tam se v samém centru města nachází specialty kavárna D16 Coffee, kde jsme si sice vlily energii a kofein do žil, ale zrnka s sebou jsme nekoupily, protože zrovna nebyla na prodej. No, aspoň jsme měly plán na další dny – pro trochu kávy půjdem světa kraj.

Jinak jsme ale po všem tom přejíždění v horku, s Nikolky rýmičkou a bolestí hlavy byly tak unavené, že jsme dva dny strávily tím, co nám jde nejlíp – poflakováním na pláži ve stínu olivovníku, pojídáním melounu a načerpáváním energie a vitamínu D. Na větší obhlídku Zadaru jsme se vydaly až v pondělí, kdy bylo jednak zataženo a jednak jsme si říkaly, že v pondělí přece nemůžeme v centru velkoměsta narazit na žádné turisty, protože ti tam byli určitě o víkendu. Jooo, to jsme se ale šeredně spletly. Asi proto, že bylo zataženo, vyrazili do Zadaru snad všichni turisté v celém Chorvatsku. Nenechaly jsme se ale odradit, prošly jsme historické centrum, přístav a dokonce jsme došly k mystické Zadarské sfinze.

Jelikož já byla už docela vyodpočívaná z víkendových dnů, hned na úterý jsem vymyslela výlet do Biogradu na Moru – rozkošného malého městečka s krásnými plážemi, stinnými uličkami a velkým přístavem. Pokud byste zvažovali, zda v Biogradu pár dní pobýt, rozhodně doporučuju, protože tohle místo má neskutečné kouzlo.

Aby pejskové nebyli ochuzeni o všechno výletování – jelikož bylo fakt horko, jejich aktivity se omezily na brzkou ranní procházku, notně prokládanou osvěžováním v moři a pozdně podvečerní plavání s vycházkou – na středu jsem na časné ráno naplánovala výlet k Vranskému jezeru. Jde o největší Chorvatské jezero, ve kterém se mísí slaná a sladká voda a které je také přírodní rezervací. Tady jsme si užili super vycházku, opět notně prokládanou koupáním. Zbytek dnes jsme se už spíš poflakovali, odpočívali a my s Niki načerpávaly síly na přejezd do Slovinska, který nás ve čtvrtek čekal. To jsme ještě netušily, kolik těch načerpaných sil rovnou ve čtvrtek zase vyčerpáme.

Ráno jsme vstávali brzy, chtěla jsem, abychom se došly s pejskama projít, vyvenčit, vykoupat a brzy se vydali na cestu, ať nejedem v tom největším horku. Když jsem pejskům nasazovala obojky, všimly jsme si, že Darťa kulhá. Na vycházce už bylo jasné, že to nebude přehrávání, abychom ho netáhly už na žádný další výlety, ale že máme problém. Packu si začal poponášet a když jsme mu ji chtěly prohlídnout, vrčel a bylo jasné, že ho to bolí a na ohmat byla navíc pacička dost horká. V rychlosti jsme vše zabalily do auta a vydaly se na cestu. Nejdřív padl návrh, že pojedem na jeden zátah do Česka, abychom mohly na českou veterinu. Jenže bylo jasné, že než bychom dojeli, už by bylo všude zavřeno a stejně bychom museli čekat do druhého dne. Já jsem měla podezření, že jde o osinu, která je nebezpečná v tom, že nejen, že snadno pronikne zvířecí kůží, ale taky může tělem zvířete (psa) cestovat. Jelikož jsme ten den měly v plánu dojet do Slovinského Mariboru, který je přímo na trase do Česka a cestou jsme měli míjet Zagreb, začala Niki v autě googlovat veteriny v Zagrebu. Při tom zjistila, že v Chorvatsku je ten den státní svátek, takže většina ordinací má zavřeno nebo je jejich otvírací doba dle Googlu nejistá. „Skvělý“, pomyslely jsme si, „přesně to, co v tomhle stresu potřebujem, je další stres z toho, že neseženeme veterináře, který by na Darťu kouknul a buď vyvrátil nebo potvrdil naše domněnky o osině“. Když se konečně na jednu z veterin dovolala, pan doktor ji odkázal na Fakultní veterinární kliniku, změnily jsme tedy cíl v navigaci a zamířili jsme rovnou tam. Když jsme v 11:10 dorazili, oběma psům daly trochu napít a už jsme se ptali druhého člověka, kam máme jít a ten nás posílal do třetích dveří, naděje na Darťovo ošetření pomalu vyhasínala, až nám ji úplně uhasila slečna, která nám řekla, že rentgen mají jen do jedenácti a že bez něj nám stejně nemůžou pomoct. Takže jsme po více než třech hodinách cesty byly pořád stejně zoufalé a Darťův stav byl stejný, možná horší – dokonce nereagoval ani na psy, kteří kolem nás procházeli. Znovu jsme teda naložily pejsky, sedly do auta a zamířili jsme do necelé dvě hodiny vzdáleného Mariboru, kde jsme měli zajištěné ubytování a chtěli jsme tam původně strávit předposlední dovolenkový den procházkou městem a hlavně v klidu. Během jízdy Niki vyhledala několik dalších veterinárních klinik, ale na žádné nám nezvedali telefon. I přesto jsme ale na jednu z nich zamířili. Než dala Niki pejskům napít, šla jsem se na recepci zeptat, jestli nás ošetří – sestřička, která tam seděla, rozuměla velmi málo anglicky a ještě míň mluvila. Nicméně byla neskutečně milá a tak jsme se „rukama nohama“ domluvily, že nás vezmou. Došla jsem tedy k autu, Baileyse jsme tam nechali – naštěstí ten den pršelo, bylo zataženo a relativně chladno – a šli jsme s Darťou na kliniku. Asi po pěti minutách čekání se nás ujala neskutečně milá paní doktorka, která mluvila skvěle anglicky. S menšími potížemi Darťovi packu vyholila strojkem, přičemž narušila „pupínek“ zřejmě v místě, kudy se osina do tlapky dostala a z něj se vyvalila krev s hnisem. Ihned nám vysvětlila, co se bude dít – Darťu přispí na cca 0,5 hodinky, pacičku mu řízne a zjistí, co je za problém. My se mezitím šly projít s Baileysem a obě jsme bulely. Samozřejmě je blbý, když se vám tohle stane doma, ale popravdě hledat veterinu v zemi, kde s vámi každý mluví spíš lámanou angličtinou, vy slovinsky nerozumíte a nemluvíte a jediné, co chcete a potřebujete je, aby vám ošetřili psa, který je vaším parťákem a který hlavně evidentně trpí, je prostě fakt náročný na psychiku. Když jsme se do ordinace za půl hodinky vrátily, paní recepční mi vrátila Darťův pas, dal mi nějaké léky a nechala mě zaplatit 188EUR a už si nás volala paní doktorka s Dartíčkem, na kterém bylo okamžitě vidět, jak se mu ulevilo. Vysvětlila nám, že jsme udělaly dobře, že jsme v podstatě hned jely na veterinu (i když jsme tam jeli 5 hodin), protože osina zatím nestihla moc cestovat. Takže udělala malý řez, osinu vyndala, zanícené místo vyčistila, Dartíček dostal antibiotika, analgetika a s obvázanou pacičkou jsme mohli odejít. Všem se nám obrovsky ulevilo. Pokud nemáte psa, tak to možná nevíte, ale oni z vás cítí jakékoliv napětí, obavy, prostě všechny emoce a samozřejmě na to reagují. Takže celou dobu byl i Baileys nervózní, protože jsme byly nervózní my a Dartíčkovi nebylo dobře. S obrovskou úlevou jsme se teda dojeli ubytovat, oba pejskové okamžitě zalehli a usnuli, my jsme nakoupily jídlo, daly jsme si víno a byly jsme rády, že nás tenhle zážitek stál jenom peníze a pocuchaný nervy. Tu noc se nám všem spalo dobře.

Z Mariboru jsme neviděly skoro nic, ale to málo stačilo, abychom věděly, že se tam musíme někdy vrátit. Vůbec mě překvapilo, jak moc se mi Slovinsko zalíbilo a je jasné, že příští rok se jeho směrem vydáme na delší dobu než jen na zastávku cestou do a z Chorvatska.

V pátek jsme se všichni naložili do auta a už o dost víc v klidu zamířili směr domov. Na Dartíčkovi byla vidět znatelná změna, už druhý den po „zákroku“ měl roupy. A jelikož tenhle článek píšu s dvoutýdenním odstupem, můžu zhodnotit, že paní doktorka odvedla skvělou práci. Po čtyřech dnech jsme nemuseli pacičku ani ničím bandážovat, protože nebyla vidět ani známka jakéhokoliv zásahu do integrity kůže. Kdyby neměl Darťa na pacce vyholené chloupky, nebylo by poznat, že měl nějaký zdravotní problém.

Opět to tedy byla dovolená, na kterou nezapomeneme. Nabitá zážitky, smíchem, psími chlupy, dobrým jídlem a hlavně tím, že jsme byli všichni spolu <3