Lago di Garda & Chioggia 07/2024

Dovolená nám letos kvůli pracovnímu vytížení vyšla na první dva týdny v červenci. Bylo to poprvé, co jsme v tomhle termínu jeli, jinak spíše preferujeme termíny mimo prázdniny, kdy není všude tolik lidí. A jelikož i naše nejoblíbenější psí hlídačka měla již prázdniny naplno vybookované, opět jsme letos zvolily dovolenou s pejskama. Tentokrát padla volba na naši milovanou Itálii – týden u Lago di Garda a týden u moře v městečku Chioggia kousíček od Benátek.

To, jak se připravit na cestování se psy a co vše mít zaopatřeno, jsem už popisovala v tomhle článku, takže k tomu bych jen dodala, že jsme po loňské zkušenosti byli letos jen sbalení a připravení rychleji.

Abychom se vyhnuli zácpám a silnicím přeplněnými těmi, co vyrazili hned po vysvědčení, vyrazili jsme poslední školní den ještě před svítáním. Bylo to super rozhodnutí, protože jsme díky tomu už před polednem byli v Itálii, pejskové až na jedno venčení na benzince celou dobu spali a jediný větší problém byl, že Niki asi 2 minuty po tom, co jsme vyjeli z domu, na sebe a do auta vylila skoro celý hrnek kafe… Ale zase máme vtipný zážitek a vyvoněný auto.

Někdy před polednem jsme tedy dělali větší zastávku, abychom se všichni prošli, pejskové vyvenčili, napili, protáhli. Pro tyhle větší zastávky většinou najdu nějaké menší městečko (ideálně u vody) nebo parkoviště u stezky, kam kousíček sjedeme z dálnice. Tentokrát jsme stavěli v městečku Fortezza, kousíček za Rakousko-Italskou hranicí, kde se pejskové vyřádili u krásného jezera, my jsme se taky trochu svlažily a pak už na jeden zátah dojely do cíle – Malcesine, Beach hotel Rosa, který teda můžeme všema osmi tlapkama doporučit. Kromě toho, že ležel spíš na kraji města a zároveň na úplném břehu Lago di Garda, byl v tomhle hotelu skvělý personál a výborná restaurace.

V Itálii obecně jsou všichni velmi přátelští a to ke všem – k dospělým, dětem, psům… Což je popravdě obrovsky příjemná změna oproti poněkud zamračeným a do sebe uzavřeným Čechům (neříkám, že všem). Není tedy problém jít se psy kamkoliv. Protože bylo ale od začátku docela dost teplo (většinu dní neklesl teploměr pod 25 – 27°C), psy jsme do měst přes den netahaly. Jednak by to Darťa ani neušel, ale taky mi to v tom teple připadá pro psa spíš nevhodné – chodí po rozpálených dlažbách, často mezi davy lidí a pro naše psy to rozhodně není komfortní. Viděla jsem hodně lidí, co takhle svoje psy vodili v poledne po rozpálených náměstíčkách a můj neodborný názor je, že ti psi s tím nebyli úplně v pohodě.

První den jsme tedy udělali brzy ráno dlouhou procházku s pejskama podél jezera, po které byli oba tak utahaní, že byli rádi, když jsme je nechaly na pokoji spát a odešly jsme zkoumat krásy Malcesine. Tady rozhodně doporučím projít historické centrum, vyšlápnout na věž hradu a dát si výběrové kafe a gelato vlastní výroby v dokonalém podniku L´Artigiano dei Sapori, kde jsme za ten týden našeho pobytu byly asi pětkrát.

Druhý den jsme se rozhodly po brzké ranní vycházce s pejsky, tentokrát do kopců na výhledy, sednout na ferry a přejet do městečka Limone sul Garda. Z lodi mi připadalo, že to bude docela o ničem, ale když jsme vystoupily, zamilovala jsem se. Nádherné historické městečko s typickými italskými uličkami, kde jsme docela omylem zabloudily do velmi rozlehlého muzea se sady citronovníků Limonaia del Castel. Za mě rozhodně stojí za návštěvu – za vstupné 2EUR/osobu jsme tady strávily skoro dvě hodiny. Po prohlídce různých druhů citrusových stromů jsme si prošly uličky městečka, daly si pro tohle místo velmi typickou citronovou zmrzlinu ve zmrzlém vydlabaném citronu a taky božskou plněnou focacciu ve Focacceria dal Piasarot – pokud sem pojedete, udělejte si na ni hlad a vystůjte tu frontu – stojí to za to.

Třetí den mělo být chladněji, takže jsme se rozhodly vyvézt tentokrát i pejsky na výlet k Lago di Ledro – jedno z menších, ale neméně krásných jezer v okolí. Dalo by se tady udělat spousta vycházek, celé jezero se dá obejít po krásné pěšině bez aut, je tady několik velkých parkovišť, takže se tady podle mě vyžití najde pro všechny. My jsme se prošli jen kousek, pejskové se hodně koupali, na nás to teda bylo až dost studené, pak jsme si na trávě rozložili deku a asi hodinku si odpočinuli ve stínu (navzdory předpovědi se udělalo docela teplo) a ve společnosti bouřkových mraků se vydali zpět na hotel. Kolem jezera je několik nádherných vyhlídek, na které bych se určitě ráda podívala, ale to snad někdy příště.

Den čtvrtý jsme pojaly hodně odpočinkově, krom vycházek a plavání s pejskama jsme se většinu dne poflakovaly na pláži s knihou.

Pátý den byla předpověď nejzamračenější ze všech dní, takže jsme měly dopředu rozhodnuto, že pojedeme do historického městečka Sirmione a do Verony. Takže ráno hodně pořádná procházka s pejskama a vyrazily jsme, naštěstí docela brzy, směr Sirmione, což je další vážně nádherný městečko na břehu Lago di Garda. Bohužel sem ale proudí davy (bez přehánění) turistů, takže když jsme se snažily už vymotat k autu, byla to spíš nepříjemná tlačenice. Za sebe tedy doporučím návštěvu brzy ráno (my jsme přijely asi v 10 a to bylo ještě docela fajn, ale když jsme kolem poledne odcházely, už to byla hlava na hlavě) a mimo sezónu. Teda, pokud nejste fanoušci davových tlačenic 🙂 Ze Sirmione jsme přejely do Verony, kde to ale vlastně, co se lidí týká, bylo už úplně přeplněný. Niki navíc ten den začala nějaká nemoc, nachlazení a teplota, takže jsme spíš tak obešly centrum, s obrovským davem se protlačily k Juliinu balkonu a jely jsme zpět. Na Veronu se chystáme někdy mimo sezónu zvlášť, abychom si to užily a stihly ji projít celou, protože odpoledne by bylo málo i tak.

Den šestý byl asi můj největší zážitek… Už když jsme první den přijížděly do Malcesine, říkala jsem si, jaký se to nad tím městečkem tyčí nádherný kopec a že bych si ho moc ráda vyšlápla. No a jelikož teda už pátý den začalo být Nikolce blbě, shodly jsme se, že společný program na šestý den by mohl být maximálně odpočinek. Využila jsem tedy příležitosti a navrhla, že Niki s Darťou budou odpočívat na pláži a na hotelu a my s Baileyskem se vydáme na ten krásný kopec – Monte Baldo. Zabalila jsem nám batoh, dost vody, svačinku, na nohy dala turistické boty (chodím v Altrách, ale jen aby bylo jasno, že jsem byla připravený turista :)) a vyrazili jsme. Že to nebude úplně zadarmo jsem tušila, protože jsme vycházeli z bodu 350m.n.m. a náš cíl byl ve výšce 1760m.n.m. a tenhle rozdíl jsme měli vyšlápnout na 8km trasy. Nebudu lhát, to prudký stoupání celou trasu je docela na morál. Jenže já jsem, jak by řekla Niki, trvdohlavá. Takže já jsem to vyjít prostě chtěla. Ale protože jsem s sebou měla Baileyse, měla jsem nastaveno v hlavě, že když bude fakt vedro a nepůjde to, otočíme se a půjdem dolů. Protože poslední, co bych chtěla (a na dovolené obzvlášť) řešit, je „uvařený“ pes. Nicméně jelikož jsme měli dost vody, velká část trasy vedla lesem a cestou bylo několik míst zadržujících dešťovku, kde se Baileys mohl napít, vyšli jsme to až nahoru. Teda, nahoru – vyšli jsme ke stanici lanovky na Passo Tratto Spino. Monte Baldo je z tohohle bodu ještě dalších cca 6km po hřebeni a já jsem věděla, že to už by na nás oba bylo až příliš. Takže jsme se nahoře občerstvili, Baileys si chvíli zdřímnul a vydali jsme se na cestu dolů. Mohli bychom jet lanovkou, ale já popravdě těmto kabinkám na drátě moc nevěřím a tak mi přišlo jako lepší řešení to celé dolů sejít po svých. Nevím, jestli bych to udělala jinak, kdybych věděla, že si tím sestupem na následující 3 dny vypnu poslušnost nohou. Dolů z kopce chodím docela nerada kdykoliv, tady to bylo okořeněný a vážně prudký sestup, takže když nás u dolní lanovky Niki vyzvedla autem, měla jsem stehna jak z rosolu. Ale já jsem takový blázen, že na to nepříjemný zapomínám, takže za tři dny bych to klidně šla znovu 😀 Co bych ale doporučila těm, co chtějí jet lanovkou nahoru a dolů to jít po svých – vezměte si vhodnou obuv. Potkávala jsem lidi, kteří to scházeli v Converskách, sandálech a…. Nemyslím, že to je úplně na takový punk.

Sedmý den jsme se dopoledne naložili do auta, rozloučili se s Lago di Garda a vyrazili směr moře – naše další destinace byla Chioggia na jih od Benátek. Kouzelný historický městečko, kterýmu se říká taky „Malé Benátky“, protože leží na vodních kanálech. První menší „zásek“ byl, když jsme cestou zjistily, že u ubytování nemáme parkoviště. Nevadí, to nějak zvládnem. Když jsme k ubytování, které leželo téměř v centru městečka, dojely, zjistily jsme, že nejen, že u něj nemáme parkoviště, ale že asi ani nemůžem jezdit takhle blízko toho ubytování a měly bychom vše tahat pěšky z parkoviště vzdáleného asi 800m. No, takhle, ještě několikrát jme do téhle zóny autem vjely, takže zatím netrpělivě vyčkáváme, zda nám „polizia locale“ nepošle nějaké pozdravy. Nicméně, ubytování bylo fakt krásný (kdybyste chtěli tip – jmenuje se to Piccola Venezia), paní majitelka sice neuměla ani slovo anglicky, ale byla ultra milá a mojí lámanou italštinou a rukama nohama jsme se domluvily.

No a tady už nebudu ani rozepisovat den za dnem, protože popravdě byly všechny dny dost podobný. Každý den bylo strašný vedro (několikrát nám ještě v 9 večer ukazovalo auto 36°C), takže jsme v 6 všichni vstali, došli k autu, dojeli na pláž, tam jsme se koupali, venčili, radovali. Nejpozději v 10 jsme přivezli pejsky zpět na ubytko, kde v klimatizovaném pokoji až do večera spali, úplně vyřízení. My jsme si sbalily do batůžku věci a šly k pláži, kde jsme na lehátkách střídavě četly, chodily se koupat do moře, který mělo tak 27°C, pospávaly a posouvaly lehátka tak, aby byla pořád ve stínu. Navečer jsme zase naložily pejsky do auta, přejeli jsme k pláži, kde jsme se vykoupali, vyvenčili a vyblbli.

Městečko Chioggia je kouzelný a jeho návštěvu doporučuju všema deseti. Popravdě nevíme, kde se stala chyba, ale poučení pro nás je, že příště musíme víc koukat, kde leží naše ubytování. Fakt, že jsme bydleli v historickém centru města, kde se pohybovalo fakt hodně lidí, nebyl komfortní ani pro psy, ani pro nás a víme, že si na to příště máme dát pozor. Ale zase to byla o dost jiná dovolená, než míváme obvykle, takže i tak jsme si to, snad všichni 4, užili.