Jedenáct dní na Bali

Dovolená na Bali nikdy nebyla na mým bucket listu na předních příčkách. Poslední roky mi připadá, že na Bali míří „každý“ a já jednoduše většinou nedělám to, co dělá každý. Nicméně jsem cestovatel, který se rád podívá do každé destinace a všude si najdu něco hezkého. Když tedy někdy začátkem tehdy teprve první vlny co*idu přišla Niki s tím, že Bába na Bali má vouchery na ubytování, který by jim mohly finančně pomoct v nelehké době a nám by zajistily ubytování na Bali v nějakých budoucích dnech, kdy budou opatření milosrdná, neodporovala jsem nákupu tohoto voucheru.

Jelikož Bali patřilo k jedné ze zemí, které měly dost dlouho zavedené opatření, že k sobě pouští jen plně očkované jedince, dost dlouho jsme byly v nejistotě, zda vůbec budeme schopné voucher uplatnit a k Bábě na Bali se rozjet. Nakonec se ale balijská vláda nad námi slitovala a v červnu otevřela hranice všem lidem bez rozdílu očkovacího vyznání. A my neváhaly, prověřily termíny, letenky nakoupily, ubytování zabookovaly a nezbylo, než se těšit na listopadový výletíček.

Jelikož jsme letěly ve zřejmě poměrně nelukrativním termínu, letenky byly za dost lidovou cenu a to i přesto, že jsme letěly s Qatar Airways s fullservisem a gintonicem proti panice z lítání. A jelikož jsme z Česka odlítaly, když sněžilo a mrazilo, byl ten gintonic vskutku potřeba. Pro ty, koho by to zajímalo – letěly jsme s jedním přestupem v Doha a to cca 6h Praha -> Doha, 1h na přestup a pak cca 9h Doha -> Denpasar. Hodinka na přestup v Doha bohatě stačí i s vyčůráním a doplněním vody do lahví. Letiště je tam super značené, přehledné a personál počítá s tím, že odněkud přestupujete. Po cca 16ti hodinách jsme osezený a s jet lagem (časový posun oproti Česku je +7 hodin) vymalovanýma kruhama pod očima vystoupily v Denpasaru a málem chcíply rovnou na letišti. Na Bali jsme totiž přiletěly v období dešťů, kdy je vlhkost vzduchu větší než obvykle a nezřídka se pohybuje kolem 85-90%. Nicméně letět na Bali v období dešťů se nemusíte vůbec bát – déšť je většinou rychlá přeháňka, jejíž kapky jsou tak horké, že vás to ani neosvěží a víc nám pršelo jen asi třikrát a to pokaždé v noci.

V ceně ubytování jsme měly transfer z letiště, což bylo skvělý, protože jsme nemusely hned shánět, jak se dostat do cíle a smlouvat, za kolik by nás tam nějaký místní taxík dovezl. Po příjezdu k Bábě na vilu Lontar nás přecházel zrak a moje první komentáře byly: „Tyvoleee, to je oáza.“ A tak dál. Já osobně miluju, když stavby jakéhokoliv druhu zapadají do okolního koloritu a hlavně, když je kolem hodně zeleně a to tady bylo na 1000%.
Menší upozornění – V průběhu tohoto článku asi ještě hodněkrát budu pět ódu na Bábu na Bali a jejich tým. Není to žádná placená spolupráce (bohužel :-D), ale jednoduše je to ubytování, který prostě chcete a to ať se tam jedete na 14 dní válet k bazénu nebo chcete na pár výletů a potřebujete česky mluvícího řidiče nebo si jen chcete půjčit motorku a jet si všechno po vlastní ose, ale mít tipy na „hidden gems“ – oni umí všechno a navíc s úsměvem. Taky se hodně angažují v programech kastrací toulavých psů a koček, osvětě v tomto směru a samo jsou to milovníci zvířat a tím pádem jsem je měla ráda jetšě předtím, než jsme k nim vůbec dorazily.

Takže zpět – dorazily jsme do vily Lontar asi před desátou ranní Bali time, daly si sprchu, vybalily, pokecaly s Misuu, což je po bábě Míše hned druhá nejlepší Míša na Lontaru a šly se cournout po pláži a najít místo, kde si dáme oběd. Cournutí byla asi půlhodinová chůze, ale první Nasi Goreng a Bintang za to rozhodně stály. Menší faux pas od nás bylo v první řadě to, že jsme se nenamazaly – „přece se cournutím po pláži nespálíme“ – a pak taky fakt, že po jídle a trošičce alkoholu jsme se vrátily na vilu a přišlo nám jako super nápad si ducnout…. No, sedmihodinový časový posun udělal svoje a my jsme odpoledne celkem prospaly. Takže určitě doporučení – pokud chcete účinky jet lagu minimalizovat, snažte se hned od prvního dne dodržet místní čas a pokud přiletíte ráno, tak si po obědě nechoďte lehnout, ale naplánujte si nějakou nenáročnou aktivitu, která vám nedovolí spát.

Nicméně – co jsme nestihly první den, to jsem nám nacpala do harmonogramu dne druhého, jinak bych to ani nebyla já. Nejdřív je asi dobré zmínit, že v rámci našeho balíčku jsme měly nejen ubytování, ale taky snídaně a pronájem motorky. Pro nás, jakožto dobrodruhy, kteří si program rádi přizpůsobují rozpoložení, se kterým vstanou a taky momentální náladě během dne, je tohle řešení ideál. Ale určitě nebude pro každého – na Bali se jezdí vlevo, což může být pro někoho první zádrhel a druhý může být fakt, že tam jaksi…. neplatí moc pravidel. Ony jsou asi nastavené, ale o jejich dodržování nikdo moc nedbá. Nicméně i tak musím říct, že jsem si na motorce v balijské dopravě připadala asi tisíckrát bezpečněji než v autě v české dopravě. Je to proto, že se tam nejezdí tak rychle (převážná většina dopravních prostředků na silnicích jsou skútry a ty jaksi 130km/h nepojedou) a hlavně mi vždycky přišlo, že ten místní dopravní chaos má svůj řád, který každý chápe a dodržuje.

Jelikož jsme spaly od předchozího dne asi třináct hodin, vyrazily jsme druhý den zcela odpočaté na výlet do vodního paláce Taman Ujung. Nádherný místo, který má úžasnou atmosféru. Já tam chtěla týden sedět, koukat na hladinu a jen si uchovat ten pocit „zenu“, který mě tam zaplavil. Jenže jako správný evropský turistky jsme toho potřebovaly stihnout (já jsem potřebovala, Niki to asi bylo jedno) co nejvíc. Takže jsme nasedly na motorku a vydaly se směrem Blue Lagoon beach. Cestou byl ale na vrcholku chrám s nádhernýma bránama – Sang Hyang Ambu Temple a už pod schodama byl krásný výhled, takže jsme samozřejmě zastavily a vylezly po schodech nahoru. Tady bylo skvělý to, že většinu cesty nahoru nás doprovázeli makakové. Na Bali jsou tyhle opičky u hodně chrámů a většinou jsou na turisty naprosto zvyklé a jsou dost drzé, můžou vám nejen sebrat věci, ale třeba škrábnout nebo kousnout. Tady u tohohle chrámu nebylo tolik turistů a opice si nás moc nevšímaly. Cestou nahoru jsme se docela zapotily, takže Blue Lagoon beach byla pak už jasnou osvěžovací zastávkou. Krásná malá zátoka s minimem lidí a hlavně pestrobarevným podmořským světem – takže rozhodně doporučuju na šnorchlování.

Třetí den jsme se vzbudily s lehce nakopanýma zadkama z motorky, ale přišlo nám jako skvělý nápad znovu na motorku sednout a vydat se na, dle Googlu, 1h30min dlouhou cestu do Uluwatu – v reálu jsme jely přes dvě hodiny, protože byla strašná zácpa, že ani po chodníku se na skútru projet nedalo. Naším prvním cílem byl Uluwatu temple, který je na útesu s výhledem a oceán. Popravdě, kdyby někdo chtěl jet na Bali na měsíc a jen jezdit po nádherných chrámech, myslím, že by je stejně nenavštívil všechny. Každý jeden má svoje specifika a je v něčem odlišně krásný od těch ostatních. Tady zrovna jsme už u kasy byly upozorněny, ať si sundáme brýle a všechna další lákadla, aby nám je některý z makaků neukradl. Byly jsme dokonce svědky toho, že si paní na fotku sundala nazouváky a makak si je obě odnesl. Z dlouhé cesty a procházky po chrámu a jeho okolí jsme byly docela upražené, takže jsme zamířily na pláž Nyang Nyang. Vzhledem k prudkému klesání jsme si na motorce troufly asi jen do půlky kopce, zbytek jsme šly pěšky. Ale průzračná voda, minimum lidí a dostupnost čerstvého kokosu to vyvážila. Na většině míst, kam si často běžný turista na motorce nebo autem netroufne, je pár místních, kteří vás na svojí motorce za úplatu ochotně vyvezou nahoru, takže se skoro nikdy nemusíte bát, že byste museli šlapat cestu zpět. My jsme ale šlapaly s pocitem, že si nějak musíme zasloužit večeři.

Čtvrtý den jsme cítily mírnou únavu, takže jsme se shodly, že jen tak odpočinkově vyrazíme do městečka Ubud, kde jsme si daly kafíčko a vyrazily se podívat na další hinduistický chrám Pura Gunung Lebah – od tohohle chrámu vede zpevněný chodník Campuhan Ridge Walk, po kterém jsme se kousek (čti skoro až na konec) vydaly – jde o hezkou procházku pralesem s výhledem na místní flóru a domky. Odsud jsme popojely na Tegallalang rice terrace, kde se můžete projít rýžovými terasami, pokochat se krásnými výhledy nebo si třeba i vyzkoušet sklízení rýže. Okolo rýžových teras je taky poměrně hodně „houpaček“ a různých hnízdeček, odkud jsou krásné fotky s výhledem na terasy, ale my si na tuhle parádu nepotrpíme.

Den pátý – začalo jít do tuhého a my byly fakt unavené, takže jsme celý den strávily jídlem v místních warungách, válením se na Blue Lagoon Beach, čtením knih a šnorchlováním.

Odpočaté po dni stráveném na pláži jsme šestý den vyrazily na průzkum různých vodopádů. Tedy přesněji řečeno stihly jsme tři, protože krom toho, že je vodopádů na Bali vážně hodně, musíte mezi nimi přejet, ale hlavně k většině z nich musíte dojít. A rozhodně to není vycházka po rovině. Nejvíc schodů jsme šly k prvnímu a za mě i nejhezčímu vodopádu Tukad Cepung. Dalším byl Taman Sari – jeho výhoda byla, že k němu nevedlo zas tolik schodů. A posledním vodopádem byl Goa Rang Reng – menší, ale krásný vodopád, ke kterému vedlo schodiště lemované do skály vytesanými náboženskými motivy a to byla vážně nádhera.

Sedmý den jsme se rozhodly navštívit místo, které na Bali navštěvuje asi každý – vodní palác Tirta Ganga. Samotný palác je nádherný a má úžasné kouzlo. To ale většina návštěvníků ani neví, protože se začnou hned zkraje fotit na kamenných podestách křižujících jedno z jezírek a do zbytku zahrady ani nejdou. My jsme zahradu prošly celou a je nádherná, ale množství turistů nakumulovaných u zmiňovaného jezírka bylo opravdu nepříjemné. Z Tirta Gangy jsme se vydaly na další doporučenou pláž a to Virgin Beach, kde jsme chvíli odpočívaly, daly si Nasi Goreng a zaskákaly si do vln.

Osmý den se stalo to, co jsme čekaly, že se stane nejpozději den druhý – Niki navštívila rýma. Jenže Niki nemívá jen tak obyčejný rýmičky – zacpe se jí nos, dutiny zneprůchodní, uši zalehnou, bělma zrudnou, teplota nastoupí, Nikolka padne naznak. Tudíž osmý den jednoduše volal po klidu a tak jsme ho celý proflákaly s knihou u bazénu, v houpačkách, s dobroučkým jídlem, horkým čajem, nosním sprejem a sprejem proti bolesti v krku.

Přes noc se vážně nestal žádný zázrak, takže Niki ani devátý den nebylo o moc líp. Ale ještě jsme na seznamu aktivit, které do konce pobytu nutně potřebujeme (čti Johanka nutně potřebuje) stihnout, měly rituál vodního očištění „Melukat“ a na ten Niki vlastně ani tak moc nechtěla. Tak jsme se dohodly, že mě doveze na „místo činu“, dá si kafíčko, posedí, odpočine a já zatím půjdu na ceremonii. Původně jsem si úplně nevědomky vybrala jeden z nejturističtějších chrámů na tento rituál, ale naštěstí mě u Báby na Bali zachránili a dali mi tip na nejmagičtější místo, které jsme na Bali navštívili – Taman Beji Griya. Ale „first things first“ – předně bych ráda vysvětlila, že Melukat je tedy rituálem vodního očištění, kdy se má tělo očistit jak fyzicky tak spirituálně od negativních vlivů tím, že se omyje v posvátné vodě. Já osobně jsem hodně spirituálně založená a takovéto místní náboženské zvyklosti mě hodně zajímají a snažím se z nich odnést maximum, co zrovna dokážu. Pokud vás ale spiritualita jako taková nezajímá, stejně bych vám doporučila na tuto ceremonii jít – chrám tvořený přírodními vodopády s do kamene vytesanými sochami bohů a mystických postav má svoje kouzlo a je nádherný i při odhlédnutí od spirituálních vjemů. Na rituál samotný jsem šla s anglicky mluvícím průvodcem, který mi v každé části vysvětlil, u jakého boha nebo mystické postavy se nacházíme, kolikrát se jak mám omýt, jak mám obětovat obětinky, které jsem dostala a na co zaměřit meditaci. Já jsem strávila v chrámu něco přes hodinu a upřímně musím říct, že když budu mít tu možnost, půjdu na tuto ceremonii znovu – i přesto, že jsem se zvládala soustředit i na meditaci a povídání svého průvodce, přece jen se část mé pozornosti hodně věnovala tomu, abych se napila sedmkrát, třikrát si omyla hlavu apod… Takže myslím, že příští ceremonie by byla ještě o něco uvolněnější a více „v propojení se sebou“. I tak to ale byla pro mě nepopsatelně nádherná zkušenost a třeba hodně zajímavý mi přišlo, že doposud mám zkušenost jen s dechovou meditací, jakékoliv jiné meditace byly pro mě dost těžko uchopitelné. Ale když mi můj průvodce tady řekl, u jakého stojím boha, čeho je patronem a že mám u něj meditovat, hned jsem „věděla“, co mám dělat jak „meditovat“, což je moc hezká zkušenost a mě to zbavilo nějakých obav z meditací. Po ceremonii jsme si ještě v Ubudu daly kafíčko, nakoupily pár suvenýrů a jely zpět na vilu.

Desátý den jsme víceméně už opět strávily odpočinkově. Jelikož jsme se někdy v polovině pobytu rozhodly, že si z Bali chceme odvézt jako suvenýr tetování, dopoledne přišel na vilu tatér a strávily jsme pár hodin tím, že jsme zakoušely, jaké je nechat se tetovat v 35°C horku. Odpoledne jsme si jen došly na kafíčko, povídaly s našimi hostiteli a užívaly si poslední den na Bali.

Jedenáctý den už po procházce po pláži následovalo balení kufrů a po poledni odjezd na letiště a odlet směr domů.
Moje shrnutí je, že pokud se chystáte na Bali, doporučila bych vám víc, než jedenáct dní – já toho měla na seznamu spoustu, co jsme nestihli navštívit. Ale naopak jsem měla na seznamu i několik míst, která jsme nenavštívily proto, že to jsou nakonec jen taháky na turisty a místo nich jsme si nechali doporučit mnohdy i krásnější místa bez turistů.

Kdybyste kdokoliv chtěli tipy, kde jsme jedly, co jsme jak měly zařízené a podobně, neváhejte se ozvat. Ráda nasdílím naši zkušenost.