Jak jsme ztratili Baileyse

Tenhle článek píšu s odstupem dvou let, k výročí Baileysova ztracení. Dneska už sice všichni víme, jak to celý dopadlo, ale i tak se mi na těchhle 8 dní nevzpomíná vůbec dobře.

Je čtvrtek 21.dubna 2022. Vstávali jsme brzy, do auta jsme s Niki naložily pejsky a věci, které jsme sbalily už včera a vyrážíme směr Liberec. Niki dostala od Ježíška poukaz na cupping a exkurzi do pražírny Nordbeans, tak jsme se rozhodly to pojmout formou prodlouženého víkendu. Těšíme se, že vypadnem na pár dní ze stereotypu všedních dnů, máme v plánu výšlap na Ještěd, procházku po Liberci a spoustu dalšího. Dorazili jsme do Nordbeans, Niki odchází na exkurzi, já si beru kafe s sebou a s pejskama popojedu k Veseckému rybníku, kde jsem pro nás naplánovala asi 8km okruh, než si Niki užije svých pár kávových hodin. Počasí se na nás sice mračí, ale to nás ještě nikdy od vycházky neodradilo. U rybníku zaparkuju, kafe už mám dávno dopitý, pejsky připnu na stopovačky a vydáváme se podél vody. Pejskové skotačí, čuchají, koupou se v rybníce. Na vycházku se  všichni těšíme. Milujeme tohle toulání se lesem, kdy nemusíme nikam spěchat, čas není třeba hlídat a jen si tak užíváme vzájemné společnosti a ticha přírody. Když jsme obešli rybník, na chvilku jsem ztratila z očí zelenou turistickou značku, hledám a nacházím. Ale ještě chvilku stojíme, než si upravím batoh. Setina sekundy mojí snížené pozornosti stačila k tomu, abych jak ve zpomaleném filmu najednou cítila, jak mi z dlaně vyklouzává Baileysova stopovačka, všimnu si srnčích zadků mizících v nízkém lesním porostu a vzápětí za nimi mizí i Baileys. Řvu, volám, prosím, vyhrožuju. Nevrací se. Darťa mezitím docela panikaří. Nechápe, co se děje. V tom jsme spolu. „Doprdele, doprdele, doprdele.“ víří mi hlavou pořád dokola. Snažím se zhluboka dýchat, trochu se uklidnit a s Darťou se rychle vydáváme směrem, kterým si myslím, že Baileys běžel. Hledáme hodinu, pořád volám, chodíme sem a tam a já už propadám zoufalství. Dokonce jsem už zadala ztrátu i na Psího detektiva, protože ztrácím naději, že ho najdeme jen tak. Začíná mi docházet, že budu muset dojet pro Niki a vyklopit jí, co se stalo. Ztratila jsem Baileyse. Ztratila jsem si vysněnýho vymodlenýho psa v oblasti, kde to naprosto vůbec nezná. Navíc má na sobě tu posranou stopovačku, takže pokud se na ní někde zachytil, může se uškrtit.

Když jsem dorazila před Nordbeans, už jsem se neubránila slzám. Niki vyšla a hned věděla, že je něco špatně. Mezi vzlyky jsem jí vyklopila, co se stalo. Okamžitě jsme nasedly do auta a vydali jsme se zpět na další pátrací akci. Mozek je na jednu stranu skvělý v tom, jak potlačuje to negativní, co se nám stalo, takže hodně velký časový úseky z těchto dní mám spíš v mlze. Pamatuju si, že když jsme od Nordbeans přijeli zpět k Veseckýmu rybníku, musela jsem jít a hledat. Fyzická aktivita mi dodávala pocit, že dělám něco pro to, aby se Baileys našel. Oslovovaly jsme každýho, koho jsme potkaly, volaly, lesy prolezly křížem krážem, ale po Baileysovi jakoby se slehla zem. Už ve čtvrtek se k nám přidalo několik místních pejskařů a hledali s námi. Dodneška nechápu, kolik dobrých lidí je na světě a že nám v následujících dnech pomohla asi stovka lidí s hledáním, někteří nám nabízeli sprchu a ubytování, někteří přinesli pití, jiní se nabízeli, že nám přinesou teplý jídlo. V tomhle směru byla ta zkušenost úžasná – zjistily jsme, že lidi jsou dobří. Kolem šesté jsme měly nastražené jídlo od místa, kde se mi Bailes vysmekl směrem k autu, jednu moji mikinu v místě, odkud se Baileys ztratil, už někdo ukradl, ale dala jsem tam jinou a začínalo se pomalu stmívat. Mě už v tu chvíli bolel močák a tak jsem taky poprvé zjistila, jaký to je mít zánět močových cest. Niki kulhala na pravou nohu, protože někde blbě šlápla a noha ji bolela. Nic z toho nás ale v hledání nezastavilo a ani tma pro nás neměla být překážkou. Já zůstala na místě, odkud se Baileys ztratil a Niki odjela koupit spacáky a karimatky a vyložit věci z auta do hotelu, který jsme měly zabookovaný už z doby, kdy jsme si plánovaly poklidný vycházkový víkend. Darťu jsme se co nejvíc snažily nechat odpočívat v autě, byl dost unavený, protože se mnou hodně nachodil hned po Baileysově úprku a taky jeho hlavičkadostala co pro to z toho všeho zmatku, paniky a smutku. Tu noc jsme z velké části strávily ve spacácích na místě, odkud Baileys utekl. Další tři dny (pátek, sobota a neděle) se nesly ve znamení naprostého nedostatku spánku, nocí strávených venku, stovek letáků rozvěšených a roznesených po širokém okolí, nachozených desetitisíce kroků a jak už jsem psala, desítky až stovka lidí, kteří nám s hledáním pomáhali. V širokém okolí nebyl snad nikdo, kdo by nevěděl, že se nám tam bělouš ztratil a jak zoufale ho hledáme. V sobotu mi jeden běžec dal naději, protože mi řekl, že Baileyse viděl – hodně špinavýho, ale živýho. Dodneška bohužel nevíme, jestli to tehdy byl on.

Jelikož Niki nemohla téměř chodit a pokus o ošetření na Liberecké pohotovosti nedopadl zdárně, na křižovatce, kde byl údajně Baileys viděn, rozdávala letáčky, sdílela post o ztrátě bělouše do všemožných skupin a snažila se zkontaktovat s někým, kdo by nám mohl přijet pomoct s dronem s termovizí. Naprosto jsme se odmítly poddat tomu, že Baileyse už nikdy nenajdeme. Bohužel jsme ale v neděli odpoledne musely zpět domů, protože Niki musela v pondělí do práce.

Domů jsme odjížděly s brekem, v dešti, Niki s bolavou nohou a já s bodavou bolestí v podbřišku. Noc na pondělí nás nijak moc neosvěžila, v pondělí jsme vstaly brzy, já hned začala obvolávat a obepisovat myslivecké spolky, firmy, které v okolí Liberce těží dřevo, zemědělce a dokonce i různé spolky a chovatelské stanice běloušů v Polsku – Baileys je přecejen ve velmi dobré kondici a do Polska to bylo „jen“ zhruba 50km. Během dopoledne se nám ozval pán, který byl ochotný přijet s dronem s termovizí pomoct nám hledat – okamžitě jsme vše zařídily, s Nikči taťkou jsme sedli do auta, vydali se zpět a zbytek odpoledne strávili bezvýsledným hledáním. Dron s termovizí dokázal najít křepelky, srnčata, ale po čtyřicetikilovém bílém psovi jakoby se slehla zem. Nenašli jsme ho a já jsem už vážně ztrácela naději, že ho vůbec kdy najdem. Domů jsme se vrátili večer, ale s Niki jsme ještě pokračovaly na pohotovost do Tábora, protože Niki noha se nelepšila a já jsem bolestí v podbřišku skoro omdlívala. Nikči řekli, že má nárt namožený a ať je v klidu a nohu dva týdny šetří a já dostala silná antibiotika a nařízený klid a teplo, protože zánět močového měchýře už se pomalu přesouval do ledvin.

Do čtvrtka jsme zůstaly doma, Niki musela pracovat a já jsem nadále obvolávala a obepisovala veteriny, útulky, obce a další místa, u kterých byla sebemenší šance, že by mohla při své práci Baileyse vidět nebo že by k nim třeba někdo s takovýmto psem mohl přijít. V mezičase občas zavolalo neznámé číslo a ve mně se vždycky vše vzbouřilo, protože jsem čekala, že někdo volá, že ho našel. Ale žádný z tipů se neukázal relevantní. Od někoho jsem taky dostala SMSku s fotkou, na které je podvečerní pohled přes rybník na břeh, odkud se Baileys ztratil a na fotce bylo vidět něco bílého. Bohužel, tenhle člověk nestihl na druhou stranu doběhnout, ale nám to dalo naději. Naději, že se Baileys možná nějak vyvlíknul z obojku s připnutou stopovačkou a že ve stresu z pro něj naprosto nové situace, se vydává jen za podvečera a za brzkého rána napít a třeba najít něco k jídlu a jinak se schovává. Ve čtvrtek jsme tedy znovu naložily věci do auta a jely zpět do Liberce, ubytovaly se v hotelu, od místa, které bylo na fotce v SMSce, jsme nastražily dobrůtky směrem k autu, oblast nechaly napachovat Dartíčkem, rozházely jsme útržky mého  trička a z druhého břehu pozorovaly, jestli se objeví. Ale až do půlnoci nic. Jeli jsme se tedy na chvíli zahřát na hotel a ve 3 ráno vyrazili zpět. Byly přízemní mrazíky, ale mě nic neodradilo od toho, abych s dalekohledem čekala, jestli se objeví. Vybavuju si, jak začínalo svítat a já si říkala, jak je možný, že jedna sekunda nepozornosti mě připravila o schopnost vidět v tom ránu jeho krásu.

Po tom, co jsem několik dní strávila obcházením širého okolí a zkoumání všeho štěkotu, vytí a už jsem znala, jak který pes v které zahradě štěká a všechny ty zvuky mi byly velmi známé, se v ten pátek ráno objevilo vytí, které nezapadalo do stereotypu, který jsem měla naposlouchaný. Už jsem věděla, že nemá cenu čekat, že se Baileys objeví na tom druhém břehu rybníka, Niki čekala v autě, ke kterému směřovaly všechny pamlsky a napachované trasy a přes messnger jsme se domluvily, že to vytí dojdu prověřit a pokud nic, pojedem se aspoň nasnídat. Než jsem rybník obešla a dostala se pod les, Niki tam přejela autem. Vytí se ozvalo, já zavolala „Baileysi“ a bylo ticho. Ale já už věděla, že neodejdu, dokud neprověřím, jakému psovi to vytí patří. Když se tedy vytí ozvalo asi po deseti minutách znovu, vydala jsem se hlouběji do lesa, kde jsem tušila jeho zdroj. Ale když jsem zavolala, zase bylo ticho. Niki nechala Dartíčka v autě a došla mě pod hustým nízkým náletovým lesíkem, kde jsme stály a čekaly, až se vytí znovu ozve. Zase to trvalo docela dlouho, ale ozvalo se. Šly jsme tedy každá s jedné strany toho hustého lesíku, přes messenger si posílaly aktuální polohu a informovaly se o tom, kdy máme být zticha a odkud která z nás co slyšela. Nevím, jak dlouho tohle celý trvalo, ale přišlo mi to jako hodiny. Asi nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy jsem v naprostém tichu sama stála v tom lese a čekala, kdy zase zavyje a už vůbec nepochybovala, že to je on. A on zavyl. Klekla jsem na všechny čtyři, jinak bych se do toho smrčí nebyla schopná dostat a lezla jsem směrem, odkud se vytí ozvalo. A pak jsem ho uviděla, jak se tam krčí, vypadá ustrašeně, ale je ŽIVEJ!!! Když jsem na Niki volala „Mám ho“, už jsem brečela, jak želva. Rozmotala jsem stopovačku, která byla očkem zaháknutá ke smrčku a vylezli jsme směrem k Niki. Baileys byl čistý, na pohmat skoro vůbec nezhubnul a po tom, co se vykadil a vyčural, nám hnedka začal nosit šišky. Niki hned volala svým rodičům, kteří s námi vše prožívali a snažili se nám maximálně pomoct a podpořit nás a bylo slyšet, že taťka do telefonu brečí. Z lesa jsem se s Baileysem vydala k rybníku, aby se napil. Niki přejela autem zpět k místu, kde byly rozházené pamlsky, abychom tam po sobě vše uklidily a když vyndala z auta Darťu, čekaly jsme bouřlivé vítání – Darťa ale s klidem sobě vlastním Baileyse obešel a jal se uklízet rozházené pamlsky.

Dohodly jsme se, že po týdnu nevyspání, hladovění a naprostého vyčerpání, si zasloužíme vrátit se na hotel a dát si pořádnou snídani. Naložily jsme tedy oba pejsky do auta a rozjely se směrem k hotelu. Já jsem řídila a na telefonu jsem měla puštěnou navigaci a vzpomínám si, jak se na mě po chvíli začalo zezadu lepit auto a do toho zvonit telefon. Abych tedy nechala lepící se auto předjet mě, zajela jsem ke krajnici, zastavila a zvedla telefon. Auto, které se na nás lepilo, ale zastavilo vedle nás a do telefonu se ozvala paní, která to auto řídila, že „vidí, že někdo s pražskou SPZtkou veze bílého ovčáka a tak nám hned volá, jestli to není ten náš bílý ovčák“. Takhle úžasní byli lidi – všímali si, hledali s námi, pomáhali. Paní byla šťastná, že jsme Baileyse našli a pokračovala do práce. My jsme dojeli na hotel, všichni jsme se najedli a chvíli si schrupli. Odpoledne jsme s Niki objely místa s vylepenými letáčky a uklidily je po sobě, stejně jako všechny nastražené pamlsky, rozstřihaná trička atd. Dohodly jsme se, že ještě strávíme noc na hotelu, trochu se dospíme a v sobotu dopoledne v klidu vyrazíme domů.

To, jestli byl Baileys celou dobu zamotaný ve smrčí, kde jsme ho našly, je záhadou. Nad místem, kde jsme ho našly, totiž lítal dron, taky kolem tohohle místa několikrát šly dvě paní s reaktivními fenkami, které by okamžitě prý daly najevo, že v porostu „něco“ živého je. Je samozřejmě taky zvláštní, že Baileys, osm dní od ztráty, hned čural, kakal a nadšeně nám nosil šišky. Ale pro nás je hlavní, že ho máme zpět. Za srnama má touhu běhat stále, ale my jsme, poučeny tímhle zážitkem, ke stopovačce přidaly na obojek GPS.

Niki „namožený nárt“ měl ale ještě menší dohru – když ani po dvou týdnech nepřestala noha bolet, vydala se Niki na kontrolu na chirurgii. Panu doktorovi se moc nepozdávalo, že by namožený nárt byl i po dvou týdnech bolestivý, tak Niki poslal na kontrolní rentgen, který ukázal, že v nártu má Niki zlomenou kost….